Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) v roce 2019 zveřejnil na svých webových stránkách studii, kterou provedl ve spolupráci s Evropským patentovým úřadem (EPO), a mimo jiné konstatoval, že vzhledem k vysoké hodnotě práv duševního vlastnictví představuje jejich porušování velmi lukrativní trestnou činnost, která má za následek značné náklady pro vlastníky práv a hospodářství obecně. Odhadovaná míra porušování práv duševního vlastnictví v mezinárodním obchodě tvořila až 3,3 % světového obchodu.
V České republice má dlouhodobě vzrůstající tendenci komercializace know-how, a to na úkor ochrany technických řešení formou patentu nebo užitného vzoru, a jeho následné využití ve formě licencí. O to větší úsilí je třeba věnovat ochraně vědomostního potenciálu českých malých a středních podniků, které se mohou (a v praxi také často stávají) terčem nekalých soutěžních praktik, jejichž cílem je právě odcizení know-how do zahraničí, které je v České republice na vysoké odborné úrovni. O tom svědčí nejenom počet poskytnutých licencí na know-how, ale i konkrétní zkušenosti českých podniků. Řešením pro minimalizování nelegálního vývozu technického know-how do zahraničí je mimo jiné nastavení optimálního způsobu pro nakládání s právy duševního vlastnictví a odměňování původců v malých a středních podnicích kvalitně zpracovaným interním předpisem, který by zohledňoval i alternativní řešení sporů s tím souvisejících, zejména formou mediací. Tento předpis bude eliminovat rizika nežádoucího transferu, případně nežádoucího uveřejnění výsledků výzkumu a vývoje, který vede ke ztrátě komerčního potenciálu patentu.
Pokud jde o ochranu know-how, lze říci, že jeho ochrana je velmi blízká ochraně obchodního tajemství. Zejména je tomu z toho důvodu, že předmět know-how obvykle zahrnuje prvky obchodního tajemství. Významnou součástí ochrany know-how a obchodního tajemství je prevence před jeho možným zneužitím. Je především na každém podniku, veřejné výzkumné organizaci, univerzitě či vysoké škole, které s know-how nakládají, aby zejména ve svém vlastním podniku či organizaci vytvořily dostatek vnitřních opatření organizační povahy k ochraně know-how a obchodního tajemství. Jde zejména o systém interních předpisů týkající se nakládání s know-how a obchodním tajemstvím, dále o vnitřní audit a řádně nastavené a dodržované kontrolní mechanismy. Také je nutné motivovat původce k vytváření technických řešení a know-how, která budou mít reálné uplatnění v aplikační sféře.
Z celkového posouzení problematiky odměňování původců lze dojít k jednoznačnému závěru, že nebudou-li optimálně nastaveny procesy v rámci výzkumných a vývojových organizací, vysokých škol a univerzit, veřejných výzkumných institucí, včetně malých a středních podniků, bude docházet nejen ke sporům o výši přiměřené odměny původce, ale i k nežádoucímu (nelegálnímu) transferu poznatků a technologií, a to i do zahraničí. Přitom řešení spočívá především ve správném pochopení celé problematiky práv k duševnímu vlastnictví a nastavení pravidel, která budou pro původce v pracovněprávních nebo jiných obdobných vztazích dostatečně atraktivní, aby své znalosti uplatňovali výhradně v rámci svého pracovněprávního nebo jiného obdobného vztahu ke svému zaměstnavateli.
Praxe ukazuje, že motivace pro nežádoucí (nelegální) transfer může být finanční, ale existuje i důvod spočívající v nefunkčnosti systému výzkumných organizací v oblasti nakládání s výsledky výzkumu a vývoje, případně jejich přílišná administrativní náročnost. Je proto zapotřebí zaměřit úsilí na zavedení takových interních předpisů do všech výzkumných a vývojových organizací, vysokých škol a univerzit, veřejných výzkumných institucí a podniků, které budou podporovat vznik originálních řešení a zavedou spravedlivé a atraktivní odměňování jejich původců. Pokud se totiž podaří vytvořit a dodržovat zásady přehledného, spravedlivého, přezkoumatelného a předvídatelného způsobu odměňování původců technických řešení, zejména patentů a know-how, je předpoklad, že se podaří snížit počet případů nežádoucího transferu (odlivu) výsledků výzkumu a vývoje českých podniků do zahraničí. Je přitom zjevné, že při správném nastavení těchto pravidel tvoří odměna původce zanedbatelnou část příjmů z licenčních poplatků, které by měly být hlavním zdrojem dalších výzkumných a vývojových aktivit každé výzkumné organizace nebo malého a středního podniku.
Důležitou součástí ochrany know-how a obchodního tajemství je také dodržování určitých zásad při jednáních, směřujících k uzavření licenční smlouvy o poskytnutí know-how nebo při jednáních, při kterých je know-how používáno. Zde se jeví jako nanejvýš vhodné uzavření zvláštních smluv, které zajistí majiteli know-how, že jeho duševního vlastnictví nebude zneužito. Jde zejména o dohody o mlčenlivosti, v praxi označované jako „NDA“ (Non-disclosure agreement). Jde obvykle o smlouvu mezi alespoň dvěma stranami o sdílení důvěrných materiálů, znalostí nebo informací, které však nesmí být sdíleny s jakoukoliv třetí stranou. Využívá se zpravidla pro zachování obchodního tajemství, ale je plně využitelná i pro ochranu know-how. Povinnost mlčenlivosti může být i součástí pracovní smlouvy pro výkon určité práce, přičemž práva a povinnosti podle uzavřené NDA mohou být i soudně vymáhány. Před vlastním uzavřením smlouvy o poskytnutí know-how je možné uzavřít tzv. opční smlouvu, jejímž předmětem je poskytnutí utajovaných znalostí jejich budoucímu nabyvateli a jeho závazek neposkytnout tyto znalosti třetí osobě, spolu s jeho právem na přednostní koupi know-how (uzavření licenční smlouvy).
Pokud jde o alternativní metody řešení sporů v oblasti ochrany duševního vlastnictví, tyto se v České republice používají ve srovnání se zahraničím nedostatečně. Mediace má přitom nezastupitelnou úlohu zejména v případech, kdy strany nejsou schopny vyjednávat, jejich vzájemné vztahy jsou vyhrocené, soudní řešení nemusí přinést očekávaný výsledek, v dané věci je nejednoznačný výklad práva, hrozí vysoké náklady na vedení sporu, existuje časová či ekonomická tíseň stran nebo spor je příliš komplexní. V případě ochrany duševního vlastnictví připadají v úvahu všechny tyto aspekty, pro které je mediace nanejvýše vhodná, přičemž je třeba zdůraznit neveřejnost jednání a důraz na soukromí, neboť v těchto věcech, zejména patentových, může jejich zveřejněním dojít k nenahraditelné ztrátě jejich komerčního potenciálu. Soudní řešení sporu by proto mělo být poslední možností, jak spor mezi stranami vyřešit.
Také např. v oblasti franchisingového podnikání jde o urovnávání vysoce odborných neshod a sporů, které vznikají ve vztahu k provozování franchisingového konceptu mezi franchisory navzájem nebo mezi franchisory a franchisanty, nebo ve vztahu k jejich zaměstnancům či obchodním partnerům. Soudní řešení sporu nemusí přinést očekávaný výsledek, v daném případě může jít nejednoznačný výklad práva, hrozí vysoké náklady na vedení sporu, existuje časová či ekonomická tíseň stran nebo spor je příliš komplexní. V případě franchisingového podnikání připadají v úvahu všechny tyto aspekty. Strany konfliktu si mohou vybrat kvalifikovaného mediátora ze seznamu proškolených IP mediátorů, který je uveřejněný na webových stránkách www.ipmediace.cz .
V Praze dne 20.10.2021
JUDr. David Karabec, MPA, LL.M.
